Italský filmový režisér Tinto Brass, jehož jméno se stalo synonymem pro erotický film, zemřel ve věku 93 let v Římě. Podle italské televize Sky TG24 skonal dopoledne kolem 10:30. Zprávu o jeho smrti oznámila ve středu 4. listopadu agentuře Ansa rodina: manželka Caterina Varzi a děti Bonifacio a Beatrice Brassovi. Pohřeb má být přísně soukromý. Brass proslul snímky jako Salon Kitty a Caligula, jehož vznik doprovázely spory s producentem a zásahy do střihu. Jeho filmy opakovaně narážely na cenzuru a vyvolávaly skandály, zároveň z něj však udělaly jednoho z nejznámějších italských režisérů v zahraničí.
- Tinto Brass zemřel v Římě ve věku 93 let, zprávu oznámila jeho rodina agentuře Ansa.
- Narodil se 26. března 1933 v Miláně jako Giovanni Brass.
- Jeho nejznámější film Caligula vznikl v roce 1979 a producent Bob Guccione do něj proti vůli režiséra vložil pornografické scény.
- Ještě letos v září mu benátský festival vzdal hold, Brass se ale kvůli zdraví projekce nezúčastnil.
Rodina se s režisérem rozloučí v soukromí
Brass žil až do své smrti s manželkou, herečkou Caterinou Varzi. Předtím byl ženatý se spisovatelkou Carlou Cipriani, která zemřela v roce 2006. Zanechal dvě děti, Bonifacia a Beatrici. Podle Sky TG24 rodina zatím počítá s pohřbem pouze v nejužším kruhu.
Přezdívku dostal po Tintorettovi, kariéru začínal u Rosselliniho
Ačkoli se narodil v Miláně, vyrůstal v Benátkách v rodině, kde se po generace potkávalo umění s právem. Přezdívku Tinto mu dal dědeček, malíř Italico Brass, podle benátského mistra Jacopa Tintoretta, když viděl vnuka trávit celé dny kreslením. Otec Alessandro byl uznávaným trestním advokátem a mladý Brass vystudoval práva v Padově a Ferraře. Promoval v roce 1957 s diplomovou prací o pracovněprávních vztazích ve filmové produkci.
Na konci 50. let pracoval jako archivář v pařížské Cinémathèque française Henriho Langloise, kde za byt a stravu poznával díla velkých mistrů a učil se stříhat. Po návratu do Itálie byl asistentem Alberta Cavalcantiho a Roberta Rosselliniho, pro kterého stříhal dokument L’India vista da Rossellini a pracoval na natáčení filmu Generál della Rovere. S Jorisem Ivensem spolupracoval na snímku L’Italia non è un paese povero.
Režijně debutoval v roce 1963 benátským příběhem In capo al mondo o mladém nezaměstnaném muži, který se nedokáže začlenit do společnosti. Film, později přejmenovaný na Chi lavora è perduto, sklidil na festivalu v Benátkách nadšené přijetí, ale narazil u italských cenzorů. Podle Variety to byl první z mnoha Brassových střetů s cenzurou. V roce 1964 si ho Umberto Eco vybral, aby natočil dva krátké filmy pro milánské Triennale. Podle deníku Guardian měl Brass původně režírovat také Mechanický pomeranč, projekt ale nakonec převzal Stanley Kubrick.
Ocenění z Benátek a Berlína i útěk k erotice
Na konci 60. a začátku 70. let natáčel v Londýně anglicky mluvené filmy, mimo jiné erotický thriller Col cuore in gola (Deadly Sweet, 1967) s Jeanem-Louisem Trintignantem a Ewou Aulin. Následovaly snímky Attraction (1969) a Dropout (1970). Jeho film L’urlo se v roce 1970 promítal na Berlinale, kde v roce 1972 zasedl v porotě. V Benátkách získal v roce 1971 cenu filmové kritiky za snímek La vacanza s Francem Nerem a Vanessou Redgrave.
V 70. letech se obrátil k erotickému filmu, v němž zkoumal vztah sexu, peněz a moci. Mezinárodní průlom mu přinesl Salon Kitty (1976) s Helmutem Bergerem a Ingrid Thulin o luxusním berlínském nevěstinci, který využívala nacistická tajná služba.
„Natočil jsem tolik erotických filmů, protože jsem považoval erotiku za základní klíč k lidskému vyjádření, a především za klíč k vyprávění o ženách,“ řekl Brass deníku La Repubblica.
Caligula se stal skandálem, režisér se od něj distancoval
Salon Kitty upoutal pozornost Boba Guccioneho, zakladatele časopisu Penthouse, který Brasse v roce 1979 najal na film Caligula podle scénáře Gora Vidala. V hlavních rolích se objevili Malcolm McDowell, Helen Mirren, John Gielgud a Peter O’Toole. Po ostrých sporech s Brassem a Vidalem převzal Guccione kontrolu nad projektem a režiséra vyřadil ze střihu.
Guccione nechal po skončení natáčení s herci dotočit hardcore pornografické scény a vložil je do filmu; Brass a Vidal se poté soudně domáhali odstranění svých jmen.
Podle Variety se film dostal do kin v roce 1984 v jiné verzi, než jakou Brass zamýšlel. V roce 2025 vydal Brass 178minutový „Ultimate Cut“.
Od 80. let se jeho tvorba posunula k výrazněji erotickým, ale podle Variety také sofistikovanějším dílům. V roce 1983 natočil Klíč podle románu japonského spisovatele Džuničiróa Tanizakiho se Stefanií Sandrelli, později například Mirandu, Paprika (1991), Così fan tutte, Black Angel (2002) či Fallo (2003), často zaměřené na sexuální osvobození ženských hrdinek.
V roce 1995 vyvolal rozruch, když na benátský festival připlul lodí s osmi spoře oděnými herečkami a propagaci svého filmu doprovodil erotickými gesty. Byl obviněn z pohoršení veřejnosti a případem se zabýval i italský nejvyšší soud, a to otázkou, zda je přípustné využívat sex k reklamním účelům.
Poslední pocty přišly ještě za jeho života
Letos v září uvedl benátský filmový festival v rámci pocty Brassovi restaurovanou verzi filmu Col cuore in gola jako snímek před zahájením. Sám režisér se kvůli podlomenému zdraví projekce nezúčastnil. Před několika týdny se k němu v rozhovoru pro list Die Zeit přihlásila i Helen Mirren: „Miluji Tinta Brasse,“ řekla s tím, že měla ráda „Tintovu nezbednost a jeho šílený humor“.
