Britská herci Charlotte Rampling, která se během své kariéry dočkala i nominace na Oscara, se do povědomí veřejnosti poprvé zapsala v šedesátých letech v divokém prostředí tehdejšího Londýna. Z původní profese sekretářky a příležitostné modelky se díky náhodnému setkání s castingovým agentem dostala před filmové kamery. Zlomový okamžik v jejím osobním životě v podobě náhlého úmrtí sestry ji však dovedl k opuštění Anglie a přesídlení do Itálie. Tento krok definitivně nastartoval její cestu k úlohám s hlubokým psychologickým rozměrem a k pozici uznávané ikony světové kinematografie.
- Charlotte Rampling začínala v Londýně 60. let jako sekretářka a modelka, než si jí všiml castingový agent.
- Po osobní tragédii v roce 1966 opustila Británii a přesídlila do Itálie, kde zahájila spolupráci s režisérem Luchinem Viscontim.
- Vedle úspěšné herci dráhy se věnovala fotografii, přičemž její snímky byly v roce 2012 vystaveny v Paříži.
Od prvních rolí po odchod z Británie
Své první filmové zkušenosti získala Charlotte Rampling v drobných úlohách, včetně účinkování v prvním filmu skupiny The Beatles A Hard Day’s Night z roku 1964. Následovala komedie The Knack… and How to Get It (1965), kde se na plátně potkala s Jane Birkin a Jacqueline Bisset. Své dovednosti si zároveň rozvíjela na londýnské Royal Court School a objevovala se v řadě dalších komedií.
Náhlá smrt sestry v roce 1966 však představovala zásadní zlom, po němž se Rampling rozhodla opustit rodnou Anglii a usadit se v Itálii.
Evropská autorská kinematografie té doby nabízela výrazně odlišný prostor než britský komerční trh. Ztvárňování složitých postav umožňovalo hercům vystoupit ze škatulky pouhých estetických vzorů a budovat si mezinárodní renomé založené na dramatickém talentu.
Průlom v Itálii a náročné psychologické snímky
V Itálii nabídla Charlotte Rampling spolupráci režijní legenda Luchino Visconti. Obsadil ji do filmu Soumrak bohů (The Damned, 1969) jako mladou ženu zničenou hrůzami nacistického Německa. Tato role určila směr její další kariéry, v níž vyhledávala psychologicky hluboké a často kontroverzní postavy.
V sedmdesátých letech rozšířila svůj záběr do dalších žánrů. Objevila se ve vědeckofantastickém snímku Zardoz (1974), otevřela téma sadomasochismu ve filmu Noční vrátný (The Night Porter, 1974) a zavítala i do kriminálního žánru ve snímku Farewell, My Lovely (1975).
Francouzská etapa a přesah k fotografii
Koncem sedmdesátých let se Charlotte Rampling přesunula do Francie. Zde navázala spolupráci s režiséry jako Yves Boisset nebo Jacques Deray. Její osobitý projev a vliv na tvůrce ji pevně zařadily mezi vyhledávané filmové múzy.
Vedle hraní však stála i na druhé straně fotoaparátu. Její autorská fotografická tvorba se dočkala oficiálního uznání v roce 2012, kdy byla uspořádána výstava jejích snímků v pařížské Maison Européenne de la Photographie. Tím potvrdila svůj status ikonické umělkyně, která překročila hranice samotného filmového plátna.
