Univerzita v Oulu, významná finská akademická instituce zaměřující se na prostorové analýzy a udržitelný rozvoj, zveřejnila rozsáhlou studii o globální dostupnosti potravin. Vědecký tým pod vedením Terhi Ala-Hulkko, ve spolupráci s Aalto University a výzkumným institutem Pellervo Economic Research (PTT), analyzoval propojení mezi světovými dopravními sítěmi, ekonomickými rozdíly a distribucí klíčových plodin. Závěry publikované v odborném časopise Journal of Cleaner Production ukazují, že samotný dostatek vypěstovaných potravin nezaručuje, že se jídlo dostane k lidem, kteří ho potřebují.
- Výzkum se zaměřil na šest zásadních skupin plodin, které představují přibližně polovinu mezinárodně obchodovaných kalorií.
- Ekonomická nerovnost byla vyhodnocena jako nejsilnější faktor zhoršující přístup k potravinám.
- Současná dopravní síť nedokáže plně vyrovnávat přebytky a nedostatek potravin mezi jednotlivými regiony.
- Největší část neuspokojené poptávky se soustřeďuje v jižní, východní a jihovýchodní Asii.
Studie sledovala šest hlavních skupin plodin: obiloviny mírného pásu (ječmen, pšenici a žito), kukuřici, rýži, tropické obiloviny (proso a čirok), tropické hlízy (maniok) a luštěniny. Tato skupina reprezentuje zhruba polovinu všech kalorií, se kterými se mezinárodně obchoduje. Vedoucí výzkumu Terhi Ala-Hulkko upozornila, že samotná fyzická přítomnost potravin v systému nepostačuje. Pokud do procesu vstoupí vysoké přepravní náklady a rozdílná kupní síla obyvatel, stává se jídlo pro řadu lidí cenově nebo logisticky nedostupné.
Ceny dopravy a chudoba prohlubují celosvětové rozdíly
Ekonomická nerovnost se v hodnoceném modelu ukázala jako vůbec nejvýznamnější faktor, který celosvětový přístup k potravinám zhoršuje.
Při započtení rozdílů v příjmech a výdajích na potraviny dochází k paradoxnímu jevu: v globálním měřítku současně roste jak objem nespotřebovaných přebytků, tak rozsah neuspokojené poptávky. To naznačuje, že i když je v systému celkově dostatek jídla, stávající mezinárodní trh a doprava ho nedokážou efektivně nasměrovat do chudších oblastí.
Vědci testovali tři různé scénáře: rovnoměrné dopravní náklady, ekonomické rozdíly mezi regiony a výpadky způsobené ztrátami v produkci či riziky v infrastruktuře. Výsledky ukázaly, že zatímco v Africe by domácí produkce teoreticky pokryla velkou část potřeb při rovných přepravních podmínkách, reálné vysoké náklady na dopravu v tomto regionu nechávají značné množství potravin nedoručené.
Klíčová role infrastruktury pro budoucí bezpečnost
Největší koncentrace neuspokojené poptávky po potravinách byla zaznamenána v Asii, konkrétně v její jižní, východní a jihovýchodní části. Podle ředitele výzkumu Ossiho Kotavaary tak zlepšování potravinové bezpečnosti nevyžaduje pouze udržitelné zvyšování zemědělských výnosů, ale také cílené investice do silniční a námořní infrastruktury. Snížení dopravních nákladů a překonávání ekonomických bariér je pro nasycení populace stejně důležité jako samotná sklizeň.
Z hlediska celkového fungování trhu studie mění pohled na řešení podvýživy. Zatímco tradiční agrární politiky se soustředí především na zvyšování produktivity a podporu zemědělců, samotná logistická provázanost a kupní síla spotřebitelů představují zásadní úzké hrdlo celého dodavatelského řetězce.
